Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Clamare“ je pátým albem BRATRSTVA LUNY, které si kapela pocházející z Kralup nad Vltavou nadělila po sedmileté nahrávací pauze od posledního „řádného“ studiového počinu k patnáctým narozeninám. Dlouhý proces jeho vzniku si navíc vyšperkovala rozlučkou s jedním ze svých klíčových mužů Matějem Lipským alias Xpílem a náborem nového zpěváka a baskytaristy. A spolu s nimi teď zjevně stojí na rozcestí, na němž se má odehrát referendum o budoucnosti spolku, který sice vždy platil za pevný bod domácí gotické scény, nicméně vždycky jen za ten „druhý“ (první myslím netřeba představovat).
Něco se na tom totiž jistě změní, protože „Clamare“ (navzdory svému významu, neboť ten latinsky znamená „křičet“) není jaksi příliš hlasité, ale ani není příliš gotické v tom smyslu, v jakém bývá gotický rock obecně vnímán. Je temné, to ano, zachovává si těžkou rockovou podstatu, ale také je mnohem více přístupné a otevřené dalším hudebním směrům, zejména tedy těm z hlavního proudu. A spolu s tím působí zároveň velmi odlehčeně, jako kdyby skupině, sotvaže tak trochu odložila některá ta nejokatější gotická dogmata, narostla pomyslná křídla, s nimiž se hodlá odrazit k výšinám.
A přesně to je také z „Clamare“ cítit ze všeho nejvíc. Není hlasité, ale ve svém sdělení přesto velmi uvěřitelné a přesvědčivé. V textech ubylo klasických témat jako vampýři, karnevaly a vlčice, jež nahradily o poznání současnější a tím pádem i přístupnější náměty (za všechny třeba všemocné reklamní lži v „Králi humbuku“ nebo displejová závislost dnešních generací v „Digitálním démonovi“), a to vše z BRATRSTVA LUNY náhle činí daleko civilnější smečku, jejíž koncert si sice představíte jako cosi temného klubu hodného, ale zároveň už nebudete mít strach, že vás tam na záchodě kousne upír.
Celé se to pak propojí v okamžiku, kdy si posluchač uvědomí, že mezi jedenácti skladbami takto poskládaného alba (a s mimořádně poctivě provedeným a tučným bookletem navíc, jenž krom textů obsahuje i jakési jejich „úvodníky“) lze jen stěží nalézt nějakou, co by nějak překážela nebo dokonce působila otravně a bez nápadu. Ať už přepouští ústřední roli poctivé kytarové práci („Superpanopticon“ nebo titulní „Clamare“), pulsujícím rytmickým tepům („Sám proti zkáze“ či „Prsten moci“) nebo syntezátorům, silně popouštějícím uzdu své fantazii („Digitální démon“ a zejména závěrečná „Pochod stromů“, zřejmě i nejsilnější okamžik celého alba), nemá BRATRSTVO LUNY zjevně nejmenší problém udržet zamíření na cíl, jímž je jakási moderní, „postgotická“ nahrávka, plná příjemných melodií, nálad i oněch občas potřebných snových ploch a záclon.
Je to jistě (příjemným) překvapením, že právě BRATRSTVO LUNY dokázalo být méně gotické, než by se od něj asi čekalo, ale jedním dechem je nutné k tomu dodat, že mu to nesmírně, nesmírně prospělo. A „Clamare“ je tím pádem albem, na které by si měl jeden udělat čas, pokud by chtěl vědět, co nového a zajímavého lze v těchto pohnutých podzimních a covidových časech na domácí scéně objevit.
1. La sociéte du spectacle
2. Král humbuku
3. Superpanopticon
4. Hra o trůny
5. Digitální démon
6. Clamare
7. Rebel K. H. B.
8. Sám proti zkáze
9. Prsten moci
10. Nuestra Senora
11. Pochod stromů
Obcas sa obtriem o nejaku gotiku, ale vela toho neni. Nakoniec to neni az tak zle ako sa mi prvykrat zdalo a bavilo ma to viac ako veci od XIII. Stoleti. Naj. skladba: Clamare
Hodně netradiční černý kov, který do sebe přirozenou cestou nasává prvky mathmetalu a dalších progresivnějších stylů bez toho, aby uhnul v oddanosti kořenů. Po celou dobu instrumentálně zajímavé a emocionálně intenzivní.
Pokud jste přejedeni HAMMERFALL nebo jich stále nemáte dost, jsou tu TWINS CREW. Kdybych nikdy neslyšel nic podobného, asi bych to velebil. Má to šťávu, dynamiku a slušné refrény. Přestože je švédský power/heavy už dost vybraný rybník, tenhle kapr ujde.
Máte-li rádi naléhavý zpěv Cristera Olssona, procítěné severské riffové preludování a nevadí vám ani švédština, na novém albu EREB ALTOR si jistě najdete to své. Na žádné slavobrány to není, ale i poctivé bušení do kovadliny má kolikrát něco do sebe.
Pořád je všechno v pořádku a americká super grupa jede v kolejích poklidného progrocku. I tentokrát se najdou příjemná místa, celkově mám ale pocit, že docházejí silnější melodické nápady. Snad to bude jen takový ten oddech před něčím větším. Doufejme.
Pojďme si zase užít trochu pravého DM chrastění. MACERATION splňují žánrové atributy na potřebných 100% a doručují desku, ze které budou nadšeni zejména příznivci DISMEMBER nebo GRAVE (ale i BOLT THROWER). Zvuk je tučný, hluboký a deska nepostrádá tlak.
AC/DC war metalu a jejich nová deska. Výrazně podobná těm předchozím. Příznivci REVENGE dostanou klasicky zvrhlý a maximálně agresivní klepec. Tak jako vždycky. A tentokrát rovnou přes 40 minut. No, mě to stačilo dvakrát, potřetí do toho už asi nejdu.
Tak je to konečně venku! Pohrobci geniální tech/death entity SPAWN OF POSSESSION jsou zpět v centru dění. V kůži RETROMORPHOSIS působí robustněji a špinavěji, nicméně i tak je dokážete neomylně identifikovat hned po prvním riffu. Epické zmrtvýchvstání.