Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Clamare“ je pátým albem BRATRSTVA LUNY, které si kapela pocházející z Kralup nad Vltavou nadělila po sedmileté nahrávací pauze od posledního „řádného“ studiového počinu k patnáctým narozeninám. Dlouhý proces jeho vzniku si navíc vyšperkovala rozlučkou s jedním ze svých klíčových mužů Matějem Lipským alias Xpílem a náborem nového zpěváka a baskytaristy. A spolu s nimi teď zjevně stojí na rozcestí, na němž se má odehrát referendum o budoucnosti spolku, který sice vždy platil za pevný bod domácí gotické scény, nicméně vždycky jen za ten „druhý“ (první myslím netřeba představovat).
Něco se na tom totiž jistě změní, protože „Clamare“ (navzdory svému významu, neboť ten latinsky znamená „křičet“) není jaksi příliš hlasité, ale ani není příliš gotické v tom smyslu, v jakém bývá gotický rock obecně vnímán. Je temné, to ano, zachovává si těžkou rockovou podstatu, ale také je mnohem více přístupné a otevřené dalším hudebním směrům, zejména tedy těm z hlavního proudu. A spolu s tím působí zároveň velmi odlehčeně, jako kdyby skupině, sotvaže tak trochu odložila některá ta nejokatější gotická dogmata, narostla pomyslná křídla, s nimiž se hodlá odrazit k výšinám.
A přesně to je také z „Clamare“ cítit ze všeho nejvíc. Není hlasité, ale ve svém sdělení přesto velmi uvěřitelné a přesvědčivé. V textech ubylo klasických témat jako vampýři, karnevaly a vlčice, jež nahradily o poznání současnější a tím pádem i přístupnější náměty (za všechny třeba všemocné reklamní lži v „Králi humbuku“ nebo displejová závislost dnešních generací v „Digitálním démonovi“), a to vše z BRATRSTVA LUNY náhle činí daleko civilnější smečku, jejíž koncert si sice představíte jako cosi temného klubu hodného, ale zároveň už nebudete mít strach, že vás tam na záchodě kousne upír.
Celé se to pak propojí v okamžiku, kdy si posluchač uvědomí, že mezi jedenácti skladbami takto poskládaného alba (a s mimořádně poctivě provedeným a tučným bookletem navíc, jenž krom textů obsahuje i jakési jejich „úvodníky“) lze jen stěží nalézt nějakou, co by nějak překážela nebo dokonce působila otravně a bez nápadu. Ať už přepouští ústřední roli poctivé kytarové práci („Superpanopticon“ nebo titulní „Clamare“), pulsujícím rytmickým tepům („Sám proti zkáze“ či „Prsten moci“) nebo syntezátorům, silně popouštějícím uzdu své fantazii („Digitální démon“ a zejména závěrečná „Pochod stromů“, zřejmě i nejsilnější okamžik celého alba), nemá BRATRSTVO LUNY zjevně nejmenší problém udržet zamíření na cíl, jímž je jakási moderní, „postgotická“ nahrávka, plná příjemných melodií, nálad i oněch občas potřebných snových ploch a záclon.
Je to jistě (příjemným) překvapením, že právě BRATRSTVO LUNY dokázalo být méně gotické, než by se od něj asi čekalo, ale jedním dechem je nutné k tomu dodat, že mu to nesmírně, nesmírně prospělo. A „Clamare“ je tím pádem albem, na které by si měl jeden udělat čas, pokud by chtěl vědět, co nového a zajímavého lze v těchto pohnutých podzimních a covidových časech na domácí scéně objevit.
1. La sociéte du spectacle
2. Král humbuku
3. Superpanopticon
4. Hra o trůny
5. Digitální démon
6. Clamare
7. Rebel K. H. B.
8. Sám proti zkáze
9. Prsten moci
10. Nuestra Senora
11. Pochod stromů
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.
Zásadní milník švédských black/death metalových dějin. Druhé album SACRAMENTUM z roku 1997 se dočkalo renovace fasády. Dan Swanö odvedl vynikající práci, "The Coming Of Chaos" důkladně vyčistil, devadesátkový "spirit" však zachoval. Má radost nezná mezí.